Nepřipravenost

8. prosince 2016 v 21:10 | Kateřina |  Povídky
Odložila šálek s kávou a pohlédla na okno. Bylo to deset let od její smrti. Málokdo si vzpomene na někoho, kdo zemřel před deseti lety. 'Určitě došla klidu,..' pomyslela si a vrátila se ke kávě.
Jmenovala se Marie, říkalo se jí prostě Mery. Přesně před deseti lety si Mery zašla po škole na kafe ke kamarádce. V 15:14 zazvonil telefon a ozval se Mariin otec. Zhruba po pulminutovém monologu jejícho otce upustila telefon. Marie se zachvěla, nejdřív to pocítila v břiše. Pak prudce záchvěvy stoupaly do srdce. Beze slov si vzala věci a opustila kamarádku v kavárně.
Přiběhla domů a objala svého bratra. Jmenoval se Petr a byl o 4 roky starší. Málokdy se sebou prohodili víc jak dvě slova. Teď však mlčky stáli v objetí a vzlykali. Ačkoliv se to na tu chvíli nehodilo, Marie se nikdy necítila s Petrem víc spřízněná. Pak přišel otec a všichni srdceryvně plakali.

Deset let bez mámy je dost. Dost na to, abyste se zocelili ve věcech, se kterou byste se měli dělit. Není divu, že za posledních deset let Marie přerušila kontakty se spolužáky a následně s kolegy z práce.. Ten, koho doopravdy potřebovala tu už deset let nebyl.

29.11.2006
je to jako prudká rána nožem. kéž bych se mohla rozloučit.. říct jí, že jsem ji měla ráda, že ji potřebuji. co teď mám dělat? to ona mi rozuměla a jako jediná to vážně dobře myslela.. Vím, že jsme s Petrem pro ni byli všecko. A ona pro nás. A teď je naše všecko pryč.

Pár měsíců po smrti její matky navštěvovala psycholožku ve městě. Sama psycholožka tvrdila, že je pouze životní guru a že je tu pro to, aby Marie nalezla cestu, jak se vrátit do normálního života. Marie nebyla hloupá a všimla si, že sama psycholožka nepochopila, že teď už nic normální není. Alespoň ne pro ni. Nezazlívala jí to, jen odmítala dát na její rady a vůbec jí vídat.
Zhruba po třetím týdnu od matčiny smrti si s ní začala povídat. A popravdě, bylo to to nejlepší, co mohla udělat. Dostala ze sebe nevyřknutá tajemství, která jí chtěla jednou sdělit. Marie si představovala, co by jí asi řekla na ten a ten problém. Takhle to šlo pár týdnů. Pak si začala myslet, že ji i vidí. Nebo v to alespoň věřila..

Tehdy se musela opět vrátit na zem. Uvědomovala se, že to zašlo moc daleko a že už nemá sílu zvládat další pády. Musela se s ní rozloučit. Tak jeden březnový večer zmizela matka Marie Vojtkové nadobro z fyzického světa. Dál na ní myslela, ale už jen jako na člověka, který tu žil a který také zemřel.

Její srdce schladlo. Otupělo to její sentiment a najednou se stala ještě uzavřenější než předtím. Přestala žít, už jen přežívala. Plýtvala kyslíkem.

Pak přišel on. Říkal jí, že je jako měsíc když couvá. A že je potřeba někdy zacouvat až k bodu, kdy z tebe skoro nic není. Ale důležitý je dodat tomu tu rovnováhu a nechat se opět vytáhnout, dorůst. Marie mu za mnohé vděčila. Byl to jeden z mála, co s ní neztratil trpělivost. Byl tam pro ni. Marie začala cítit lásku. Bylo to jako splynutí dvou duší. Zamilovala se do jeho srdce, to toho sladkého prince uvnitř. Do jeho výbušnosti a do jeho laskavosti. Do sobeckosti i do dobroty srdce. Čím víc času spolu byli, tím víc si to uvědomovali. Byli pro sebe stvořeni, tedy alespoň si to mysleli, oba. Osud má ale zvláštní uzle. Uzel Marie a její spřízněné duše byl však rozpleten. Pro Marii nastala nejhorší období od odchodu její matky. Častokrát usnula brekem nebo smutkem.
Nejtěžší na tom, když vás opustí láska není to, že by vás ten člověk nemiloval. Je to to, že s ním počítáte a on tu z hodiny na hodinu, z minuty na minutu není. Není komu říct jak na nic byl váš den nebo jak moc jste promokli při cestě z práce.

Ale jak už to bývá u všeho, dostala se z toho. Trvalo to dlouho, ale zvládla to.

Teď když seděla u kávy, pohlížející na zmoklé město, se usmívala. A sama si to uvědomila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mají zrzci duši?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama