Pravdivý příběh o hledání domova

7. dubna 2016 v 19:30 | Kateřina |  Úvahy
Krásný den, pokud si čtete tento článek, zřejmě se chcete dozvědět příběh dvojice, která se v roce 1974 rozhodla změnit své osudy a jít hledat světlejší zítřky. Málokdo si dokáže barvitě představit, jakého dobrodružství se ti dva dopustili..

Slávek tehdy schoval Aničky a svůj diplom z Karlovy Univerzity do dvojitého dna svého kufru. Anička jen s kabelkou a Slávek s batohem se vydali na cestu. Oba věděli, jak riskantní to je. Kdyby je chytili, oba by určitě skončili ve vězení. V noci, když venku hřměly hromy a blesky a strašlivě pršelo, se vydali skrz pohraniční pásmo. Běh v noci byl nebezpečný a 10 hodin dlouhý, oba probíhali roštím jen v tričkách a v šortkách. Několikrát projela přes cesty pohraniční auta a několikrát je zavětřili psí hlídky. Naštěstí díky té hrozné bouři se měli šanci ztratit mezi kameny a stromy.
Kolem 5. hodiny ranní oba s hrůzou zjistili, že dorazili do Jugoslávské vesnice. Oba měli před očima oficiální přechod do Itálie, který nebyl na dosah. Slávek i Anička věděli, že již není cesty zpět. Podívali se na sebe, pevně se chytli za ruce a běželi. Běželi jak nejrychleji mohli a když přeskočili napnutý drát, který dělil Jugoslávii a Itálii, běželi ještě z plných sil dál. Zastavili se až po kopcem, kde zahlédli auta s italskými značkami. Aničce se zalili oči slzami. Objali se jak jen nejpevněji mohli. Slzy vystřídal radostný pláč. Dokázali to, byli na svobodě.
Umyli si rány a škrábance v potoce a vydali se na cestu. Oba stopovali a díky tomu se dostali do Benátek, kde přenocovali v jednom z parků. Druhý den si koupili jízdenku vlakem do Říma, kde jejich cílem byla Kanadská ambasáda. Když paní z ambasády, kde se mluvilo pouze francouzsky, jim sdělila, že pro imigraci do Kanady se musí vrátit na místo přechodu, takže do Trieste na policii. Jejich poslední drahocené německé marky padly na cestu zpět. Policie je po skupinách (např. s Maďary) odváželi do uprchlických táborů, kde oba, coby manželé měli svůj pokoj a dobré jídlo.
Zůstali dva měsíce, potom je převezli do jiného tábora v Latině. Tábor byl 20km od Říma a jeli tam spolu se stovkami Maďarů a jednou rodinou Poláků. Celých sedm měsíců čekali, až přijede kanadská komise a rozhodne se, jestli budou moci do Kanady. Mezitím do USA brali skoro každého, každý den odlétalo letadlo z Říma do New Yorku. Během čekání, pracovali načerno v Italských vinicích a samozřejmě v táboře. Za každý vydělaný peníz si kupovali teplé oblečení do Kanady a také poznávali aspoň 1x v týdnu Řím, což byla úžasná příležitost.
Když přijela komise, došlo k rozhodnutí o budoucnosti a zvratu osudů. Díky jejich diplomům se rozhodlo, že se mohou přestěhovat do Vancouveru, kde mohli oba pokračovat v dostudování doktorátů. Začátky v Kanadě byly ovšem dramatické. Ve Vancouveru nikdo nemluvil francozsky a jediné, co tam používali, byla 'English', kterou ani jeden z nich nikdy neslyšel. Sami se tomu smáli, jak si připadali hloupě mezi všemi těmi lidmi, kteří neměli diplomy z univerzity jako oni. Vzali si pár kurzů a asi po 4 měsících si dodělávali doktorská studia na University of British Columbia.
V Kanadě začali žít a založili rodinu. Po Revoluci se začali do ČR vracet.

Tento článek je pro mě velmi emotivní. Z jedné strany, protože je pravdivý a podle skutečné události a také proto, že přes vše, co si spolu Anička a Slávek prošli, se nepřestali milovat a zůstali spolu, dokud je smrt nerozdělila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama