výběr společnosti, výběr ducha

10. prosince 2016 v 20:17 | Kateřina |  Úvahy
Život je špatnej. Nikdy nebylo hůř. Jsem realista.
tohle slýcháváme na každém kroku.. Jak bylo? docela na hovno. Neberte mě, jako nějakou sluníčkářku, ale právě že žijeme v době, kde nám nic nehrozí a zároveň je nebezpečí na každém kroku, na každém televizním kanálu, na každém nenávistném pohledu. Úsměvné? Proč se lidstvo nepoučí ze svých chyb? Proč se jedinec nepoučí ze své chyby. Máme to asi v krvi, v auře, v duši, říkejte si tomu jak chcete. Co si vybavíte, když se řekne náboženství? křižácké války, ISIS atentáty, bible, korán, Zeus a ostatní, ...
Špatnej odhad na to mám, ale toto jsou první věci, které si představím. Ne žádnou nadzemskou sílu, kvůli které má všechno svůj smysl. Od malička jsem vychovávána v křesťanství. Nejsem ateista. Ani křesťan. Nevěřím v Bibli, v příběhy napsané lidstvem. To ale neznamená, že není něco, co je nad námi, něco nad podstatou lidského bytí. Netvrdím a nikomu nenutím svůj názor, ale jako snad každý homo sapiens czechiens jsem zvědavá na názor ostatních. Ne dělám si srandu, tady je každej zvědavej jen na to, co se říká, kdy se co stalo a jak to probíhalo.
Mezitím ti největší katolíci hřeší proti lidskosti. Hřeší. Lze toto slovo vůbec použít? Co je to hřích? Pro mě hřích je něco, co je proti lidskosti i přirozenosti. Ale lhaní je lidské a pro člověka přirozené a lze pokládat za hřích! Jaká rovnice vysvětluje tento jev, matematikáři?!

Článek úplně o hovně si pro vás přichystala drahá věřící v něco, co má smysl, ať už je to nějaký bůh nebo lidský mozek.

 

Necitelnost

10. prosince 2016 v 20:02 |  Úvahy
Alici popadla úzkost. Nikdy předtím si tolik neuvědomovala špatnost svých činů. Ovšem, že ji to také napadlo, ale odůvodnila si to tím, že jen společnost pokládá její činy za špatné a že nikde jinde není problém. Teď ale bylo všechno jinak.
Vstala z postele a otočila se na kluka, který ten čin spolu s ní spáchal. Spal klidně, ale Alice věděla, že jakmile otevře své oči, bude toho tolik litovat jako právě ona. Možná ještě víc, pomyslela si. Největší vina je na jeho straně. Odvrátila od něj pohled a odešla z pokoje.
drobná poznámka: do téhož pokoje se již víckrát nevrátila.


Cestou na byt přemýšlela o tom, jak moc snadné to okolní lidé mají. Ráno vstanou, vyprovodí děti , jdou do práce a pak se zase vracejí. Nikdo o ničem tolik nepřemýšlí a všechno se zdá být úplně normální. Jakoby už nikdy nikdo něměl mít žádný jiný sen. Ano, věřila, že jakmile člověk dosáhne nějakého cíle, tak jeho zájem stagnuje a už se za ničím nehodí tak jako dřív. Ale i tak, přece musí být nějaký smysl, proč to takhle dělají..
Z myšlenek jí vyvedlo auto, které na ní zatroubilo, protože přecházela přechod pro chodce na červenou. Zvláštní, ta pomíjivost.. je to jako rozbít šálek na drobné části . Během jedné vteřiny dokážete rozbít nebo zničit něco, nad čím někdo ztrácel čas a trpělivost. Alici unavovalo, jak každé její zamyšlení končí u rodiny.
Možná že kdyby se její rodina řadila mezi ty funkční, Alice by neměla takový problém se sentimentalitou.

Když dorazila domů, připojila se k Wifi, tak zjistila, že na ní čeká jedna důležitá zpráva. Byl to ten muž, se kterým strávila noc. Její obavy neplynuly z toho, že se s ním bez jakékoliv myšlenky vyspala. Bála se, protože to, co se stalo před tím, nikdy neudělala.
Ten večer se s ním potkala v baru. Bylo to typický random seznámení dvou lidí, následné pozvání na skleničku a ve všechn ohledech tam šlo jen o jedno. O jednu noc. Problém byl ten, že její nový známý nevykazoval žádné známky zapšklé a neaktualizované lidskosti, se kterou se setkávala u jiných předtím. Ten kluk, ačkoliv nebyl žádný starší kmet, měl tolik přehledu o životě, že se zdálo, že se do něj Alice zamilovala. Zdálo se to, protože Alice se neuměla zamilovat. Respektive přišla o tuto schopnost svou vůlí. Po mnoha nevydařených vztazích plus po vzoru nefunkční rodiny, ve které vyrůstala, se Alice stala absolutně nesentimentální vůči lásce. A najednou se objeví někdo, kdo jí sebral dech. Někdo, u koho hltala každé slovo a nezáleželo už na představách, jak asi líbá, ale na tom, jak jí vnímá. Když se jí v průběhu večera zeptal, co dělá tady v tom baru, nedokázala mu odpovědět. Pohlédla na něj a odpověděla. 'Mrhám tu čas, stejně jako ty'. A vinou vodky s džusem pokračovali dále v konverzaci o jejich životech.
Náhle se Alice přistihla, jak mu doslova vylejvá svůj život a že dotyčný o ní ví vše. Její přirozenost byla se stáhnout, ale neudělala to. To bylo to, čeho teď tak litovala. Pustila si někoho moc k tělu.
Alice nelitovala noci prohýřené sexem s tým člověkem, protože žádný nebyl. Po zavíračce v baru šli rovnou k němu a užuž se to schylovalo k nečemu, když oba jakoby ztratili zájem o vnější kontakt. Tehdy si lehli na postel a začali se starat o vnitřní osobnost toho druhého.
Pohlédla na telefon a rozhodla se zanevřít nad první možnou osobou, která by jí dokázala vrátit cit.
Začala popadat dech. Srdce se ji rozbušilo jako na tobogánu a prsty se jí rozklepaly. Nedokázala to udělat. Možná to byla zvědavost a nebo jen prostá sobeckost, ale chtěla toho člověka vidět. Alespoň jednou nebo rovnou milionkrát. Pohlédla na sebe do zrcadla a rozhodla se zariskovat.

Jak šel čas dál, Alice se zdála vyléčená z jejího patetického vylučování jakýchkoliv emocí.

Život je moc krátkej na vylučování jakýchkoliv aktualizací ve vašem životě. Nikdy nevíte, kdy to bude naposledy. Loučí se,
.chronický romantik.

Nepřipravenost

8. prosince 2016 v 21:10 | Kateřina |  Povídky
Odložila šálek s kávou a pohlédla na okno. Bylo to deset let od její smrti. Málokdo si vzpomene na někoho, kdo zemřel před deseti lety. 'Určitě došla klidu,..' pomyslela si a vrátila se ke kávě.
Jmenovala se Marie, říkalo se jí prostě Mery. Přesně před deseti lety si Mery zašla po škole na kafe ke kamarádce. V 15:14 zazvonil telefon a ozval se Mariin otec. Zhruba po pulminutovém monologu jejícho otce upustila telefon. Marie se zachvěla, nejdřív to pocítila v břiše. Pak prudce záchvěvy stoupaly do srdce. Beze slov si vzala věci a opustila kamarádku v kavárně.
Přiběhla domů a objala svého bratra. Jmenoval se Petr a byl o 4 roky starší. Málokdy se sebou prohodili víc jak dvě slova. Teď však mlčky stáli v objetí a vzlykali. Ačkoliv se to na tu chvíli nehodilo, Marie se nikdy necítila s Petrem víc spřízněná. Pak přišel otec a všichni srdceryvně plakali.

Deset let bez mámy je dost. Dost na to, abyste se zocelili ve věcech, se kterou byste se měli dělit. Není divu, že za posledních deset let Marie přerušila kontakty se spolužáky a následně s kolegy z práce.. Ten, koho doopravdy potřebovala tu už deset let nebyl.

29.11.2006
je to jako prudká rána nožem. kéž bych se mohla rozloučit.. říct jí, že jsem ji měla ráda, že ji potřebuji. co teď mám dělat? to ona mi rozuměla a jako jediná to vážně dobře myslela.. Vím, že jsme s Petrem pro ni byli všecko. A ona pro nás. A teď je naše všecko pryč.

Pár měsíců po smrti její matky navštěvovala psycholožku ve městě. Sama psycholožka tvrdila, že je pouze životní guru a že je tu pro to, aby Marie nalezla cestu, jak se vrátit do normálního života. Marie nebyla hloupá a všimla si, že sama psycholožka nepochopila, že teď už nic normální není. Alespoň ne pro ni. Nezazlívala jí to, jen odmítala dát na její rady a vůbec jí vídat.
Zhruba po třetím týdnu od matčiny smrti si s ní začala povídat. A popravdě, bylo to to nejlepší, co mohla udělat. Dostala ze sebe nevyřknutá tajemství, která jí chtěla jednou sdělit. Marie si představovala, co by jí asi řekla na ten a ten problém. Takhle to šlo pár týdnů. Pak si začala myslet, že ji i vidí. Nebo v to alespoň věřila..

Tehdy se musela opět vrátit na zem. Uvědomovala se, že to zašlo moc daleko a že už nemá sílu zvládat další pády. Musela se s ní rozloučit. Tak jeden březnový večer zmizela matka Marie Vojtkové nadobro z fyzického světa. Dál na ní myslela, ale už jen jako na člověka, který tu žil a který také zemřel.

Její srdce schladlo. Otupělo to její sentiment a najednou se stala ještě uzavřenější než předtím. Přestala žít, už jen přežívala. Plýtvala kyslíkem.

Pak přišel on. Říkal jí, že je jako měsíc když couvá. A že je potřeba někdy zacouvat až k bodu, kdy z tebe skoro nic není. Ale důležitý je dodat tomu tu rovnováhu a nechat se opět vytáhnout, dorůst. Marie mu za mnohé vděčila. Byl to jeden z mála, co s ní neztratil trpělivost. Byl tam pro ni. Marie začala cítit lásku. Bylo to jako splynutí dvou duší. Zamilovala se do jeho srdce, to toho sladkého prince uvnitř. Do jeho výbušnosti a do jeho laskavosti. Do sobeckosti i do dobroty srdce. Čím víc času spolu byli, tím víc si to uvědomovali. Byli pro sebe stvořeni, tedy alespoň si to mysleli, oba. Osud má ale zvláštní uzle. Uzel Marie a její spřízněné duše byl však rozpleten. Pro Marii nastala nejhorší období od odchodu její matky. Častokrát usnula brekem nebo smutkem.
Nejtěžší na tom, když vás opustí láska není to, že by vás ten člověk nemiloval. Je to to, že s ním počítáte a on tu z hodiny na hodinu, z minuty na minutu není. Není komu říct jak na nic byl váš den nebo jak moc jste promokli při cestě z práce.

Ale jak už to bývá u všeho, dostala se z toho. Trvalo to dlouho, ale zvládla to.

Teď když seděla u kávy, pohlížející na zmoklé město, se usmívala. A sama si to uvědomila.

Kam dál

Reklama